Tomáš Grim
Nimráte se v nicotnostech, ocenila naši práci manželka kolegy, který se také zabývá vztahem mezi kukačkou a jejími hostiteli. O společenské a ekonomické závažnosti nimrání se v životě kukaččím není pochyb. A daňový poplatník kvílí „k čemu je to dobré, prokrindapána?“
Někteří vědci zdůvodňují svou činnost potřebou spasit svět. Jiné motivuje osobní zisk či potřeba ocenění.
Každý normální vědec však začal dělat vědu proto, že je zvědavý. Nic v rozporu s možností, že jej posléze posednou démoni spasitelství, zisku či slávy. Na začátku stojí zvídavost: jak svět funguje? Jak fungují kvarky či škvarky, jak roste avokádo, co způsobuje zbarvení kukaččího vejce? Praktické využití odpovědí vůbec nevstupuje do hry, prvotní zvědavost se neřídí praktickým imperativem!
Jistě: za účelem získání prostředků na ukojení institucionalizované zvědavosti (Akademie věd, univerzity) může být užitečné populisticky mávat reklamním praporem „za lepší zubní sklovinu“. To je jen reklama. Re-klama. Férovější jsou badatelé, kteří nebloumají kolem horké kaše: na otázku ohledně motivace své práce, která zachránila mnoho lidských životů, odpovídá prof. A. Holý „Nezachraňuji lidstvo – jen v laboratoři rád tvořím nové látky, které až dosud na světě neexistovaly“ (MF DNES, 1. 9. 2011).
Otázka „Komu tímhle výzkumem prospějete?“ patří do básnického cyklu Zbytečné otázky v životě. Prospěch jako hodnotící kritérium se hodí stejně na vědu jako na kulturu. Do divadla nechodíme, abychom přežili; chodíme tam, abychom se pobavili. Galerie nenavštěvujeme z existenčních důvodů; navštěvujeme je, abychom se pokochali. Vědecký výzkum neděláme proto, že by bez něj republika zanikla; děláme jej, abychom se poučili o světě, ve kterém žijeme.
Vyspělá společnost se pozná podle toho, že si může dovolit zbytečný luxus. Tedy uspokojení ne-nutných potřeb nad rámec zaplnění žaludku a přístřeší. Luxus jako je vnímání krásy (galerie, divadla, opery) či uspokojení zvědavosti (populárně-vědecká literatura, planetária, přírodovědné televizní vzdělávací dokumenty). Týká se to ovšem i České republiky, která patří ke státům, kde si i průměrný občan – navzdory typicky českém bolestínském skuhrání nad jakýmikoli poměry – lebedí v rozmařilém luxusu (což je patrné každému, kdo okusil tropickou „idylku“). Bez divadel, galerií, muzeí, oper či výsledků základního výzkumu bychom se dobře obešli – jako většina obyvatel rozvojových zemí. Kdo z nás by měnil?
Těch pár drobků HDP utracených za oprašování Klimtových obrazů, opravu Národního muzea či hledání odpovědi na otázku „má globální změna klimatu vliv na hnízdní chování sýkory koňadry?“, nejsou vyhozené peníze a nebylo by lepší investovat je jinam. Máme tendenci přehlížet, že nákup stíhaček Gripen má totožný praktický význam jako poznání sýkorek, tedy nulový; ohledně významu estetického a poznávacího je to s hromadou neužitečného železa – na rozdíl od sýkorek – opět nula. Je dobré na to nezapomínat. Třeba při diskuzích o podpoře české vědy.
Kdybychom zbourali Národní divadlo a ze získaného materiálu postavili kravín, praktická užitečnost by se zvýšila dramaticky (z nuly to jde jen nahoru). Leckdo se však neubrání pocitu, že praktická užitečnost není vše, co pro hodnotný život potřebujeme. Snad proto zatím cihly Národního divadla, potažmo výzkumných ústavů a univerzit, nerozechvívá bučení bravu.
